Kategorie: Kurátorský výběr

THE ESSOR

Belgie | 2018 | 33 min. | režie: Shazzula | kamera: Shazzula | scénář: Shazzula | účinkující: Otgoo Shaman

Ač vzešla z metalové scény, nevidí Shazzula temnotu „jednostrunně“. Natáčení první části The Spirits Trilogy proběhlo v Mongolsku, kde se po průletu uhrančivou „měsíční“ krajinou stáváme svědky magického rituálu. The Essor dává příležitost propadnout se do úplně jiného světa, kde není třeba bát se neznámého – konfrontace s dobrodružstvím zde naopak příjemně jitří. Na křehkém, ambientně hypnotickém hudebním doprovodu pracovala Shazzula spolu s hráčem na niněru Matthiasem Loibnerem a houslistou Warrenem Ellisem (Dirty Three, The Bad Seeds).

VISIONS PARTIELLES DE L’ ENFER PART I

Belgie | 2018 | 15 min. | režie: Shazzula | kamera: Daniel Dujeux | scénář: Daniel Dujeux| účinkující: Martine Dujeux, Anne Everaert, Patrick Breyne

Peklo nemusí mít podobou propasti, v níž zuří ohně apokalyptických proporcí. V pojetí Shazzuly a Daniela Dujeuxe může připomínat sice skličující, ale ne vyloženě trýznivé místo, kde jsme odsouzeni ke znovuprožití svých vzpomínek. V první části Visions Partielles de Enfer prochází enigmatická žena různými místy a pohrává si s různými předměty; v estetice temného filmu se pomyslně potkávají Man Ray a Kenneth Anger – a vše přesto působí i v roce 2019. Tohle je rozjímání v pekle, které jste přijali za své.

VISIONS PARTIELLES DE L’ ENFER PART II

Belgie | 2019 | 15 min. | režie: Shazzula | kamera: Daniel Dujeux | scénář: Daniel Dujeux| účinkující: Veronique Vanderlinden, Olivier den Dauw, Guillaume Hoedt

Cyklus Visions Partielles de l’Enfer zachycuje poslední vzpomínky na pozemský život ženy,která se ocitla v pekle – konkrétní ženy, která však reprezentuje celé pokolení. Jsme v sedmém kruhu pekla, jak ho v Božské komedii popisuje Dante – tedy v kruhu určeném duším, které se během pozemského života poškozovaly, respektive spáchaly sebevraždu. Druhá část „částečných vizí pekla“, kterou znovu doprovází neokázalý, leč ve své rozjímavosti mimořádně sugestivní soundtrack, bude na festivalu uvedena ve světové premiéře.

Gruzie, Německo, Francie | 2013 | 102 min. | režie: Nana Ekvtimishvili, Simon Gross | kamera: Oleg Mutu | scénář: |  hrají: Lika Babluani, Mariam Bokeria, Zurab Gogaladze, Data Zakareishvili, Ana Nijaradze, Maiko Ninua, Tamar Bukhnikashvili, Temiko Chichinadze, Berta Khapava, Sandro Shanshiashvili a další

Bylo jim jen čtrnáct, obě ale musely předčasně dospět. Tbilisi, 1992, po pádu Sovětského svazu. Strhující bildungsromán na plátně režijního dua Nana Ekvtimishvili a Simon Groß. Oleg Mutu za kamerou. A hlavně síla dvou hlavních postav, které se časem stávají čím dál víc skutečné. Pomyslíte i na Elenu Ferrante.

No, ale víš; pak je tam ta taneční scéna. Ze všeho nejvíc sem ti chtěl totiž říct o tom momentu, kdy Eka pro Natiu začne beze slova tančit. A jak mě z toho mrazí, když to znovu sleduju. Jak ona každým svým pohybem jde o krok dál k dospělosti a k tomu, co ví, že musí přijmout i odmítnout o jejich přátelství, ale i o tom, kde vyrůstají. A jak silný je ten moment, kdy je ti jasné, že to nedokáže říct líp, než právě tím tancem.

Džok film je autoportrét, akční „performance film“, založený na scénáři univerzálního mytického příběhu tak, jak ho popsal Joseph Campbell. „Bylo mým snem natočit tento film, i když celá věc na začátku vznikla jako vtip. Při pořizování materiálu pro svatební video MEOW kameraman rychle dvakrát za sebou stisknul tlačítko pro natáčení zrovna, když jsem dostával od jednoho z aktérů scény pohlavek. Vznikl tak humorný jednosekundový záběr, který jsme pojmenovali Džok,” popisuje Markéta Wagnerová. Kurátorka a historička pohyblivých obrazů Lenka Střeláková popisuje Džok film ve svém oponentském posudku jako „performerovu cestu transformace“. A pokračuje: „Nelze se totiž ubránit podezření, že jako performer ví, že teprve díky energetické součinnosti s divákem může dojít k “opravdové” iniciaci. Třebaže má tedy Markétino absolventské dílo mimikry standardního videosouboru, jedná se ve skutečnosti dost pravděpodobně o rituální nástroj – a podle toho by se s ním také mělo zacházet.“ Markéta Wagnerová je pseudonym umělce žijícího v Brně. Ve své práci využívá mnoha médií, důraz však klade na hudbu, performance a film. Klíčová slova popisující jeho práci jsou: spolupráce, humor, rituál a frustrace.

Belgie | 2018 | 45 min. | režie: Shazzula | kamera: Shazzula | scénář: Shazzula | účinkující: N/A

Rave na pomezí metalu a pekla. Záběry původně vznikly pro videoklip belgické hardcorové kapely Ox, projekt později rozkvetl do současné podoby, mimo jiné jako vizuální doprovod živého techno setu. Rhizom je démonická vize, která – vší temnotě navzdory – vrhá světlo našíři filmařského i hudebního záběru Shazzuly. Ačkoliv dynamiku abstraktního filmu hudba přímo neurčuje, obraz a zvuk spolu přesto silně komunikují a nejen celkovou agresivitou je výsledný film mimořádně účelný. Peklo jako (stroboskopický) obrázek.

Druhý blok snímků bude promítán v neděli 29. 9. od 17:00 v Galerii PLATO.

Velká Británie | 2010 | 104 min. | režie: Kelly Reichardt | kamera: Christopher Blauvelt | scénář: Jonathan Raymond | hrají: Michelle Williams, Bruce Greenwood, Will Patton, Zoe Kazan, Paul Dano, Shirley Henderson, Neal Huff, Tommy nelson, Rod Rondeaux

Kelly Reichardt natočila western prodchlý krásou pustiny, zaprášeným větrem ve vlasech, špínou za nehty a rty popraskanými žízní. Sleduje tři povozy novoosadníků, jež zabloudily – i s jejich průvodcem Stephenem Meekem – při hledání zkratky napříč Oregonskou pouští. Dochází jim voda a jídlo, okolo Meeka, který nechce přiznat, že neví, kde jsou, roste napětí.  A tak slepě a v tichosti kráčí dál. Manželkám osadníků však dojde trpělivost se selhávajícími muži, kteří je při poradách ignorují a vydávají se na smrt. Pomalu a epicky proto začnou jednat samy, s naprosto odlišnou silou, než je ta, po které touží jejich muži. Kelly Reichardtová natočila veledílo, jež se velmi rozvážně a s odvahou bouří proti žánru, který ona tak strhujícím způsobem posunula a snad i znovu učinila relevantním. 

Španělsko | 1973 | 97 min. | režie: Víctor Erice | kamera: Luis Cuadrado | scénář: Víctor Erice | hrají: Fernando Fernán Gómez, Ana Torrent, Teresa Gimpera, Miguel Picazo, José Villasante, Estanis González, Juan Margallo, Ketty de la Cámara, Laly Soldevila

Když do bezútěšné španělské vesnice těsně po občanské válce přijíždí velký nákladní vůz, šestiletá Anna a o pár let starší sestra Isabel spolu s dalšími dětmi netrpělivě křičí: “Kino, kino!” Ani netuší, jak moc jim monstrum z filmu Frankenstein vstoupí do mysli. Výjimečný film Duch úlu, prvotina režiséra Victora Erice, je podle mnohých jeden z nejkrásnějších filmů vůbec. Poetická kamera Luisa Cuadrado zachycuje dětský svět, formování paměti a následky občanské války jako kritiku tehdejšího Frankova režimu.

Snímek bude promítán v pátek 27. 9. od 19:30 v Galerii PLATO.

Nizozemsko | 2010 | 112 min. | režie: Allan Sekula, Noël Burch | kamera: Attila Boa, Wolfgang Thaler | scénář: Allan Sekula, Noël Burch 

Filmová esej vychází z předpokladu, že moře představuje hlavní dějiště globalizace. Sleduje plavbu obrovských nákladních lodí, automatizovaný přístav v Rotterdamu pohledem operátorů jeřábů, nechává promlouvat prekarizované řidiče náklaďáků v Kalifornii, vymístěné zemědělce nebo anonymní námořníky. Snímek otevírá pandořinu skříňku kapitalismu, kterou nejlépe ztělesňuje kontejner jako hlavní jednotka systému přepravy. Mísí se v něm prvky observačního dokumentu s rozhovory a archivními záběry.

Itálie, Švýcarsko, Francie |  2011 |  100 min. | režie: Alice Rohrwacher | kamera: Hélène Louvart | scénář: Alice Rohrwacher |  hrají: Yle Vianello, Salvatore Cantalupo, Anita Caprioli, Paola Lavini, Renato Carpentieri, Marcello Fonte

Pro třináctiletou Martu, která se s rodinou po letech vrátila ze Švýcarska do rodné vesnice v Kalábrii, je těžké zařadit se do
místního kolektivu. Na máminu radu začne navštěvovat hodiny katechismu, aby si našla nové přátele. Seznamuje se s chodem místní fary, potýká se s pubertou a svým měnícím se tělem, hledá svou vlastní cestu k víře. Debut italské režisérky Alice Rohrwacher přináší skrze příběh o dospívání pohled na měnící se roli katolické církve v současné Itálii. Corpo Celeste vzbudil velké očekávání na festivalu v Cannes v roce 2011 a předcházel filmu Zázraky, který si z Cannes odnesl Zlatou palmu o tři roky později.

Snímek bude promítán v pátek 27. 9. od 11:00 v Galerii PLATO.