Oko nad propastí

Zveřejňujeme text jednoho z našich letošních kurátorů, Václava Drozda, vztahující se k otázce budoucnosti filmu a jeho výběru dvou výrazných snímků tohoto ročníku – The Forgotten Space a Symphony of the Ursus Factory. 

Při teplotách šplhajících ke čtyřiceti stupňům, uprostřed rozpáleného města, mě každá sebemenší úvaha o budoucnosti nutně vede k přemýšlení nad klimatickým rozvratem. Nad novým horizontem všeho jednání, ke kterému se teprve učíme vztahovat. Je to úplně nová existenciální situace nejen pro nás lidi jako původce krize, ale také pro veškeré živé organismy, se kterými planetu sdílíme. Se závratí hledíme do propasti budoucnosti, máme nakročeno, rukou pátráme ve vzduchu a snažíme se někoho nebo něčeho chytnout, abychom do nekonečné temné díry nespadli. Nebo do ní aspoň nespadli sami. Je stále obtížnější promýšlet film a další umělecké formy zobrazování bez toho, abychom současně brali v úvahu drastické vymírání živočišných druhů, rychle rostoucí majetkové nerovnosti a kolabující ekosystémy. Nejedná se totiž o pouhou změnu, kvalitativní přechod mezi způsoby života, který bude možné z povzdálí kriticky nahlížet, ale o zásadní obrat, před kterým není bezpečného úkrytu.

Přestat se schovávat

Film by neměl napomáhat eskapismu a prohlubovat pocit, že život půjde nějak dál – nepůjde. Kamera se naopak může stát okem, kterým do klimatické propasti hledíme. Před audiovizuálními tvůrci leží náročný úkol, který spočívá ve snaze rozvrat klimatu zobrazovat takovým způsobem, jenž diváky sice povede k uvědomění nesmírného rozsahu krize, neochromí je však  strachem či cynismem. Film může probouzet emoce a soucit napříč živočišnými a rostlinnými druhy a divákům tím pomáhat vžít se do lidských i nelidských aktérů postižených rozvratem. Tím nemyslím klišovité zobrazování hladovějících medvědů, tajících ledovců nebo kouřících fabrik, na které jsme si snadno navykli a které mají blízko k cynické karikatuře. Úkol spočívá v neúnavném hledání konkrétních, dosud neodvyprávěných příběhů, se kterými se mohou diváci ztotožnit a nahlédnout přes komplexnost krize i své vlastní postavení ve světě. 

Audiovizuální díla by také měla reflektovat různé úrovně a škály, na kterých se klimatický rozvrat a reprodukce nespravedlnosti děje. Jde o skloubení perspektivy velmi konkrétních dopadů na (ne)lidské aktéry s abstraktní planetární perspektivou, která jedince výrazně přesahuje. Krize má tisíc plošin, je tak mnohorozměrná a komplexní, že člověku snadno poskytne útěchu v tom, že na něm vlastně nezáleží. A i kdyby na něm přece jen záleželo, stejně nemůže tak komplexní systém plně pochopit, a tedy nemůže ani vědět, jak má jednat. Podobné myšlení nás zbavuje spoluodpovědnosti za stav, ochromuje v jednání, vede k odkládání, útěše a hledání pohodlí, které si nemůžeme dovolit. Bez pitné vody není čas teoretizovat nad budoucností.

Budoucnost je konflikt 

Další výzva pro film spočívá ve způsobech zobrazení odporu proti fosilnímu kapitalismu a hnutí, které dnes viditelně probublává zejména v zemích globálního severu. Lidé se bouří především tam, kde cítí odpovědnost za stovky let spalování fosilních paliv, jehož následky nesou především obyvatelé globálního jihu. Při tomto vývoji nutně poroste napětí, a je třeba důkladně promýšlet, jak přistupovat k jeho audiovizuálnímu zobrazování. Některé běžné způsoby vizuální prezentace protestů  v divácích posilují dojem, že mezi nimi a protestujícími leží nepřekročitelná propast. Součástí protestů za klimatickou spravedlnost je totiž často, vedle silné vzájemnosti a solidarity, také velmi brutální násilí ze strany státního i nestátního bezpečnostního aparátu, který ochraňuje fosilní infrastrukturu a zájmy těžařů. My spořádaní, rozumní občané versus oni, šílenci vrhající se proti kordonům. Tuto logiku může film pomoct překonávat hledáním sdílených zájmů a témat, která spojí radikálnější část společnosti s tou méně bojovnou. Potřebujeme obrazy, které umožňují bariéry překonávat, nikoliv obrazy, které rozdělují a poštvávají. Podobná logika “my-oni” se naplno projevila například ve vnímání utečenců. Hlavním zdrojem strachu a ohrožení se pro velkou část společnosti stali právě kvůli způsobu, jakým byli zobrazování. Přílišné zaměření kamer na násilí a konflikt na zadrátovaných hranicích nahnalo vodu na mlýn obranářům kmenů, národů a ras. Také fosilní průmysl má ve svých službách podobné obranáře, kteří budou štvát proti klimatickým demonstrantům i uprchlíkům. Dnešní velmi polarizovaná politika je závislá na obrazech, je proto odpovědností jejich tvůrců, jak danou výseč reality prezentují a jaké politice tím prospívají. O budoucnost budeme svádět konflikt a způsob, jak bude audiovizuálně zobrazen, může hrát důležitou roli v jeho dalším vývoji. Pokud máme vyschnutí a vyhynutí předejít, musíme nacházet jedinou útěchu v jednání, které povede ke spolupráci na bezodkladné změně systému výroby a organizace mezilidských vztahů založeném na spalování fosilních paliv, nerovnosti a vzájemném vykořisťování.

Do programu festivalu jsem vybral dva snímky, které mě v poslední době zasáhly a v obecné rovině se zabývají dopady globalizace a modernity. Oba filmy se z různých perspektiv dotýkají problému výroby a toho, jak se způsoby produkce otiskují do lidských životů, do uspořádání mezilidských vztahů i do krajiny. Filmová esej Noëla Burche a Allana Sekuly The Forgotten Space (Zapomenutý prostor) vychází z předpokladu, že moře představuje hlavní dějiště globalizace. Přepravuje se po něm 90% veškerého vyprodukovaného nákladu uloženého z velké části do unifikovaných kontejnerů. Zároveň slouží jako odpadní stoka a odkladiště zahozených a opotřebených věcí a chemikálií. Film sleduje automatizovaný přístav v Rotterdamu pohledem operátorů jeřábů, nechává promlouvat prekarizované řidiče náklaďáků v Kalifornii nebo anonymní filipínské námořníky. The Forgotten Space otevírá pandořinu skříňku kapitalismu, kterou nejlépe ztělesňuje právě kontejner. Esej jsem vybral také proto, že můj otec pracuje jako námořní kapitán na nákladních lodích.

Druhý snímek Symphony of the Ursus Factory režisérky Jaśminy Wójcik a scénáristy Igora Stokfiszewského se dotýká tématu výroby z velmi osobní perspektivy bývalých dělníků a dělnic zaniklé polské továrny na traktory, která zaměstnávala až 20 tisíc lidí. Film citlivě dokumentuje, jak se společná práce stala základem identity i zdrojem hrdosti zaměstnanců fabriky. Režisérka jim dává možnost vrátit se na dnes už neexistující pracovní místo a znovu si rozpomenout na pohyby, které při práci vykonávali. Zatímco The Forgotten Space se dívá na globalizaci nelítostným realistickým okem, Symfonie nechává prostor pro nostalgii po zašlých zlatých časech budování polské modernity. Film Jaśminy Wójcik je výjimečné kolektivní dílo vytvořené díky dlouhodobé spolupráci s hrdiny a hrdinkami, dělníky a dělnicemi. Na diváky přenáší melancholii a smutek z nenahraditelné ztráty milovaného zaměstnání, které skončilo v troskách zbourané továrny Ursus. Neuzavírá se však v minulosti a pokládá aktuální otázku, na kolik se kolektivní i individuální identita lidí odvozuje od jejich rychle se proměňující a mizející práce. Snímek jsem vybral také proto, že pocházím ze Zlína, továrního města, ve kterém ještě nedávno desítky tisíc lidí vyráběly boty.