Rozhovor s Eliškou Kováříkovou a Adamem Struhalou

„O Příběhu hrůzostrašné Eliz, scenáristických deziluzích a strachu z herců„

Eliška Kováříková a Adam Struhala započali tvůrčí spolupráci během studia na katedře scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. V současnosti také společně vedou Kurzy filmového herectví pro děti. Na letošním ročníku festivalu v rámci retrospektivy kameramana Tomáše Frkala představili jejich krátkometrážní film Příběh hrůzostrašné Eliz (2021), který vyniká hravou vizuální stylizací i odhodláním nepodceňovat dětské publikum. O multižánrové jízdě plné filmových odkazů se píše jako o resuscitaci skomírající tradice českého dětského filmu. V prvé řadě jde ale o suverénní uvedení autorské dvojice s nadhledem a citem pro filmový jazyk.

Začněme u námětu, dočetla jsem se, že původně šlo o povídku na přijímací řízení na FAMU. Kdy a jak se zrodil nápad z toho udělat film?

Adam: Na FAMU jsem se hlásil před dvanácti lety, měli jsme poslat tři povídky a jedna z nich byla právě Příběh hrůzostrašné Eliz. Na školu mě vzali, s povídkou byli spokojeni a pak ležela přes deset let v šuplíku. Poté ji Eliška vytáhla, když jsme chtěli do Kurzu filmového herectví pro děti vytvořit krátký film amatérským způsobem. Zatím jsem ale povídku poslal do scenáristické soutěže katedry scenáristiky, kde se umístila, a tudíž jsme dostali první finanční pobídku padesát tisíc korun k realizaci.
Eliška: Během studia scenáristi často zažívají deziluzi z toho, jak jim scénáře točí někdo jiný nebo se realizace nedočkají vůbec. Já měla pár spoluprací, při kterých jsem zjistila, že mám svoje vlastní režijní vize a je mi líto, když je nemohu uskutečnit. Tak jsem si řekla, že to chci zkusit. Zkusila jsem si to na krátkém filmu, kde Adam dokonce hrál. A pak jsme vytáhli Eliz a začali rozpracovávat jednotlivé krátké příběhy. Přemýšleli jsme o celkovém vyznění a dodělávali konec, aby to celé mělo fungující oblouk a nějaké poselství.

Původní literární forma byla tedy taky silně stylizovaná a žánrově vyhraněná?

E: Ten původní rámec byl úplně hotový – tři kluci se baví o holce, která se jim asi líbí a vymýšlí si o ní příběhy. To, že jeden je horor, druhý je sportovní, a ten další…
A: …exploatační love story…
E: …to bylo už v původním formátu, ale nebylo to rozvedené. Až postupně jsme v textu nacházeli, že je to o první lásce a zklamání, o tom, jak kluci prvně vnímají druhé pohlaví. Že se Eliz trochu bojí a zároveň se bojí přiznat, že se jim líbí. Snažili jsme se, aby každý příběh vystihoval charakter hrdiny, který ho vypráví.

Bylo od začátku dané, že film bude určen primárně pro dětského diváka?

E: Myslím, že ano. Ale vlastně jsem to tak nikdy nevnímala. Měla jsem pocit, že to děláme pro sebe. Jasně, je to pro děti. Ale všechny reference byly „dospělé“ jako třeba Scorseseho Mafiáni, jen jsme je převáděli do dětského světa. Takže jsme počítali s tím, že to bude pro lidi jako jsme my, pro filmové fanoušky, a zároveň to bude něco pro děti, co ale není infantilní a mluví to dospělým jazykem.

Takže jste inspiraci čerpali z kultovek a klasik?

E: Ano. Každý příběh měl jinou inspiraci, každý má jiný žánr.
A: Hledali jsme inspiraci hlavně pro barevné a kamerové ztvárnění jednotlivých příběhů. Byla to třeba Smrt panen, u toho prvního příběhu Fargo. Nebo Carrie – tam je ta inspirace jasnější.

Z vašeho pohledu tedy film míří na většinové publikum, nikoli jen na nejmladší diváky?

E: Z mého pohledu je to pro většinového diváka. Mám pocit, že lidi mají stále problém jít jako dospělý člověk na film, kde hrají děti, což je škoda. Říká se, že z dětského filmu se stává rodinný ve chvíli, kdy je tam hlavní dospělá postava, s níž se ten dospělý ztotožní. Ale přijde mi, že to nemusí být pravda. Třeba Eliz je o první lásce, což je silné téma, které si každý nějak pamatuje.

Vraťme se ještě k FAMU. Eliško, ty jsi naznačila, že jsi nebyla zcela spokojená se spoluprací s katedrou režie. Jde o větší institucionální problém, nebo jen osobní zkušenost?

E: Neřekla bych, že jsem nebyla spokojená s katedrou režie. Myslím, že člověk musí mít speciální povahu na to být scenárista. Na to, že je schopen napsat látku a dát ji režisérovi, který do toho dá něco ze sebe. Já jsem zjistila, že takovou povahu nemám.
Co se týče obecně spolupráce scenáristiky a režie – dlouho se řešilo, že to nefunguje. Scenáristi píšou celovečerní scénáře, zatímco režie točí hlavně krátké filmy a málokdy se najde funkční tvůrčí dvojice. Ale teď se to začalo dost měnit. Vznikla iniciativa z katedry scenáristiky – soutěž patnáctiminutových scénářů, z nichž se každý rok vyberou tři, které získají padesát tisíc na realizaci. Takže člověk sám disponuje prostředky a může se rozhodnout, jestli si najde režiséra, nebo jestli to zrežíruje sám. V posledních dvou třech letech si tak scenáristi režírují filmy sami. Mám trochu pocit, že vznikají dvě paralelní katedry scenáristiky a režie v jednom. Ale je to super, protože tak vzniká velká diverzita. Na režii se dělají i žánrově jiné věci – je tam hodně sociálních dramat, vážnějších témat. U nás mi přijde, že je to odlehčenější i odvážnější. Ale nedá se to takhle jednoduše generalizovat.
A: Na režii mají více stresu. Každý film je tam buď klauzurní práce nebo cvičení. Také mají dost ostrý učitelský, dramaturgický dohled, zatímco na scenáristice jsou to rady, ale ne pravidla. Je to svobodnější.

Na FAMU je čistě žánrová tvorba stále spíš výjimkou. Čím to je? Platí ještě rozdělování na vysoké a nízké umění, artový a žánrový film?

A: Možná. Možná je také těžké ten žánr ustát. Můžu si říct, že chci natočit bizarní hororový art, ale natočit to tak, aby opravdu fungoval, je těžké. Můžu si natočit třeba dospělý western nebo mafiánský film s českými gangstery, ale asi to bude působit trapně. Naše řešení bylo ten žánr vzít, ale natočit ho s dětmi, takže jsme se vyřádili a zároveň se snad vyhnuli nebezpečí trapnosti.
Uvedli jste, že se neradi vzdáváte vlastní vize, ale přitom fungujete jako scenáristicko-režisérské duo, není to protimluv? Jak jste se dali dohromady?
E: Začali jsme spolu dělat kurzy pro děti a naučili jsme se spolupracovat. Zároveň jsme se kamarádili a koukali na spoustu věcí spolu. Trvalo to tak dlouho, že jsme si vytvořili společnou knihovnu. A když máte společnou knihovnu, tak máte do velké míry i stejný vkus. Když to porovnám s tím, když jsem režírovala sama, byla jsem si často v rozhodnutích nejistá. Když člověk komunikuje s ostatními členy štábu, můžou z toho vzniknou divné kompromisy. Když jsme to ale psali oba a oba víme, jak to má vypadat, je všechno jistější a přesnější. Člověk není ztracený, ale má nějakou jistotu.
A: Kdyby za mnou samotným přišlo na natáčení pět lidí, může mě to tak znejistit, že se už rozhodnu jenom levě. Zatímco když za mnou přijde pět lidí a potom se s Eliškou pobavíme, tak jsem prostě jistější. Není to pak boj, ale zábava.

Jak vznikl nápad na herecké kurzy pro děti? Máte herecké vzdělání?

E: Začalo to, když jsem s kamarádkou Luckou Kryzovou natáčela film podle skutečné události, která se stala mojí sestře na základce. Obcházeli jsme kvůli tomu spoustu dramaťáků, kde jsme hledali herce do filmu. Přišlo mi ale, že hodně z nich vede děti k přehrávání a divadelnímu projevu a že je spíš kazí. Řekli jsme si, že by bylo fajn udělat dětské kurzy herectví, které je filmové, a ne takhle expresivní. Chtěli jsme jim poskytnout co nejvíce zkušenost, natáčet co nejvíc amatérských filmů, kde si vyzkouší co nejvíc rolí. A tím pádem pochopí, o co jde. Nejde o to něco hrát a přehrávat, ale o přirozenost.
A: Moje herecké vzdělání je to, co jsem nadíval ve filmech. Po tom jsem si zahrál u Elišky ve filmu, kde jsem nepředvedl ten nejlepší výkon, ale rozhodně to byla zkušenost. A pak jsem se nejvíc o herectví naučil při učení ve filmových dětských hereckých kurzech.

Je jasné, že práce s dětským hercem je v mnohém složitější než s profesionálem. Je ale spolupráce s dětmi v něčem naopak jednodušší?
E: My se dospělých herců bojíme, proto točíme dětské filmy. (smích) Celkově s lidmi nemluvím moc o pocitech. Ale myslím, že nejtradičnější škola režisérství je právě v tom, že režisér s hercem probírají, co postava prožívá a společně rozpitvávají její psychologii. Při práci s dětmi je legitimnější dávat pokyny primitivnějšího typu a pro mě je to i daleko přirozenější. Taky řešíme pocity, ale není to zbytečné intelektualizování.

Rozhovor s Eliškou Kováříkovou a Adamem Struhalou vedla Petra Chaloupková, externí přispěvatelka pro Cinepur a A2.