Rozhovor s Janou Hojdovou

„Využít minimální prostředky pro maximální účinek!“

Jana Hojdová je kameramanka, režisérka a producentka. Letos debutovala na poli celovečerního filmu sebevědomým a vizuálně vytříbeným titulem Zrcadla ve tmě (2021, rež. Šimon Holý). V současnosti natáčí autorský dokument o kameramanské legendě Robertu Richardsonovi, dlouholetém spolupracovníkovi Quentina Tarantina. Na posledním ročníku OKO zasedla v hlavní porotě a současně uvedla svoji masterclass Poznat Hollywood.

Začněme u tvého celovečerního debutu Zrcadla ve tmě, který je součástí programu festivalu. Film se hned několika způsoby vymyká ze současné české produkce, ať už je to způsobem vzniku, tématem, nebo právě jedinečným vizuálním stylem. Jak vznikala vizuální koncepce snímku?

Šimon si svoje věci režíruje a píše sám, má velice dobrou vizuální představivost a estetické vnímání. Už dopředu viděl Zrcadla černobílé. Přečetla jsem si scénář a pochopila ten důvod. Začali jsme si na to téma psát, volat, diskutovat. Také jsme řešili filmové formáty. Ve filmu jsme používaly dva: 1:2,39 a 4:3. To vyplynulo přirozeně. Chtěli jsme, aby divák byl naprosto soustředěný na hlavní postavu Marie, aby ho nerozptylovaly barvy a zbytečné rekvizity a dekorace v obraze. Celou obrazovou koncepcí jsme se k ní dostávali stále blíž. Film se skládá ze tří poměrně dlouhých rozhovorů Marie s jejím přítelem. Jde o velmi soustředěnou studii vnitřního světa hrdinky jak režijní, tak i obrazovou.

Není černobílá barevná paleta zrovna v artových filmech často zneužívaná, aby film působil seriózněji a suverénněji?

Nedávno vznikly černobíle třeba Krajina ve stínu a Nabarvené ptáče. Myslím, že v obou případech nejde o zneužití, naopak to příběhům pomáhá. Upřímně mě ani nenapadlo, že by Zrcadla mohl někdo tímto způsobem vnímat. Také jsem jen chtěla co nejvíc vizuálně posloužit našemu příběhu. Navíc pokud se divák opravdu dostane „dovnitř“ postavy, tak ani nepřemýšlí o tom, jestli je film barevný nebo černobílý. Podlehne stylizaci vyprávění a příběhu, který právě vidí.

Snímek je založený na rozhovoru Marie s jejím přítelem, který je snímán v jednom dlouhém statickém záběru – nestaví tě to jako kameramanku do pasivní pozice? Ubírá ti to manévrovací prostor?

Naopak. Pro mě to bylo samozřejmě v něčem složitější. Při konvenční obrazové a střihové koncepci filmu obvykle není kladen tak soustředěný důraz na hlavní objekt vyprávění. Naše soustředěná koncepce snímání, která mi nedávala možnost dodatečně upravit závěr, mě dovedly k maximálnímu soustředění a propojení s postavou Aleny. Doslova jsem s ní dýchala za kamerou, vlastně se mi spíš tajil dech, protože výkon Aleny Dolákové v roli Marii mě zasáhl svojí autentičností. Zmíněná minimalistická obrazová koncepce podle mě dává větší prostor fantazii diváka, má tak možná větší prostor se projektovat do světa hlavní hrdinky. Záměrně jsme ho ničím neatakovali. Za kamerou jsem se při aranžmá, přípravě každého záběru soustředila na každičký detail.

Jsi na takový postup práce zvyklá? Vždy věnuješ takovou pozornost detailům?

Vždy se hodně soustředím na detail a mám ráda minimalismus. Jde mi o jistou čistotu obrazové kompozice. Všechno však záleží na žánru a stylu režiséra. V „Zrcadlech“ bylo pro mě naprosté novum, že záběry trvaly převážně nezvykle dlouho, často až 15 min. Věděla jsme, že režisér nemá v úmyslu je střihově kombinovat. Co se týče detailu, ano, jsme detailista. Snad však pro detail neztrácím celek.

Zároveň to pro tebe byla novinka i v celovečerní délce. Znamenalo to nějakou změnu?

Zrcadla ve tmě jsou Šimonovým i mým celovečerním debutem. Vzhledem k tomu, že jsme film natočili za pouhých osm dní, tak příprava filmu musela být velice důkladná a pečlivá. Šimon má všechno detailně připravené a na plac už chodí s jasnou představou. Je také autorem scénáře. Netápe. Umí role přesně nejen typově obsadit. Hlavně se nebojí experimentu, být v dobrém slova smyslu originální. Zkrátka má odvahu riskovat. A to doslova!

Kromě statických záběrů je ve filmu hodně dynamiky – pohybu, tance, hudby. Proč jste se na tento kontrast zaměřili?

Dopředu jsme věděli, že chceme nějakým způsobem obrazově odlišit duševní stav hrdinky, prezentované formou dialogu s jejím protějškem, který je v podstatě její zpovědí a koexistenci Marie se světem kolem ní. Musí v něm také existovat. Nežije ve vzduchoprázdnu. To právě zachycovala dynamická kamera, protože akce těchto situací byly dynamické. Vznikl tak zajímavý a výrazný kontrast Mariiných světů.

To, jak o filmu mluvíš, působí jako bys z něj byla upřímně nadšená. Nejenom jako spolutvůrce, ale jako divák, který ocení, že vniklo něco o jeho generaci a o pocitech, které sám prožívá.

Oceňuji celkové nadšení Šimona, jeho odhodlání a i to, že se vykašlal na instituce a natočil za svoje peníze film tak, jak chtěl, bez kompromisů. Dnes jde pochopitelně producentům hlavně o to, aby lidi chodili do kina a aby film vydělal. My jsme ale netočili romantickou komedii. Filmy jako „Zrcadla“ jsou typicky komorní film a mají také právo na existenci. Není to film pro všechny. Jde o film pro generaci třicátníků, kteří tápou a hledají své místo a která si s sebou nese větší či menší traumata z dětství, z rodiny…, kteří přemýšlejí. Celý štáb rozuměl tomu, co Šimon chce. Všechny nás Mariin osud zajímal a víc a víc vtahoval.

Už na škole ses věnovala autorskému filmu, psala a režírovala vlastní projekty. Je to něco, co se na FAMU kultivuje, nebo to byla spíš tvoje osobní iniciativa?

Začala jsem scénáře zadané na konkrétní téma vymýšlet sama. Bavilo mě, že to, co si napíšu, taky uvidím. Natočím tak, jak chci. Nemají to ale takhle všichni posluchači kamery. Už od začátku, někdy v šestnácti letech jsem začala plánovat studium na hrané na režii. Jak šel čas, tak mě víc a víc začal zajímat obraz. Na katedře kamery byli pedagogové velkorysí. Jestliže posluchač chce režírovat svůj autorský projekt, za jistých okolností může. Tento přístup mi umožnil zcela hmatatelně si ověřit svoji představu o jednotlivostech i celku, svůj úhel pohledu na dané téma, svoji obrazotvornost. Vlastní projekty jsem si též produkovala.
Úžasná zkušenost. Brzy jsem totiž zjistila, že co unese papír, nemusí fungovat před kamerou a že méně je více. Zkrátka si zbytečně nekomplikovat život. Sama jsem si začala dávat mantinely.

V současnosti připravuješ dokumentární portrét kameramana Roberta Richardsona z názvem kameRRaman, který máš taky v režii. Přemýšlela jsi, že k tomu přibereš druhý hlas v podobě kolegy režiséra, nebo bylo od začátku jasné, že do toho půjdeš sama?

O tom jsem vůbec nepřemýšlela a ani by to nešlo. Dokument začal vznikat velice organicky, na základě důvěry mezi Robertem a mnou. Ani Roberta nenapadlo, že bychom přizvali režiséra. Vůbec jsme o tom nemluvili, nenapadlo nás to. Samozřejmě vše s ním konzultuju. Po hrubém střihu počítám se spoluprací s dramaturgem.

Jak jsi rozjela natáčení dokumentu? Bylo náročné zpočátku sehnat finanční podporu?

Na začátku na tento projekt nebyly vůbec žádné peníze. Natáčet jsem začala živelně, jak to vyplývalo ze situací s Robertem. Bez scénáře, bez boďáku, bez ničeho, na slepo…Točila jsem na mobil. Zjistila jsem, že telefon je pro tento konkrétní dokument ideální. Robert je impulzivní, nepředvídatelný a netrpělivý člověk, který potřebuje věci teď a tady a hned. Když bych točila na filmovou kameru, musela ji zapnout, dát tam kartu, baterku a zaostřit, a pak ještě zvuk! A ten jedinečný moment, který se odehrával je ten vzácný zlomek života, by byl nenávratně pryč! Zatímco s mobilem swipnu a hned točím. Všechno mám. Jsou tam skvostné okamžiky a pasáže. A Robert neměl čas přemýšlet. Vše je naprosto autentické a pravdivé. Sáhli jsme si až do morku kostí.

Vyzkoušela si hraný i dokumentární film jako kameraman i jako autor. Rozlišuješ vůbec mezi těmito dvěma kategoriemi, nebo přistupuješ ke každému projektu zvlášť?

Myslím, že se to nedá oddělovat. Vždycky se snažím na jakýkoli projekt pečlivě připravit a pro věc udělat maximum. To je moje krédo. A jestli se projekt povede víc nebo míň už je věc druhá. Baví mě ta cesta. To velké dobrodružství sledovat svoji představu jako režisérky nebo jen kameramanky, anebo obojí ve spolupráci se štábem, když jsme naladěni na stejnou notu. Ten pocit sounáležitosti je krásný. Je to důležitá část mého života. Jsem za ni vděčná.

Obor kamery je minimálně v Česku stále převážně mužská doména. Pociťuješ nějaké konkrétní dopady toho, že jsi spíš výjimka potvrzující pravidlo?

Je důležité, aby se ženy prosazovaly i v umění. Je důležité dát ženám možnost vyjádřit svůj pohled. Nemám ráda dělení filmů na ženské a mužské. Podle mě jsou filmy buď dobré nebo špatné. Z podstaty věci musí být pohled ženy režisérky či kameramanky do určité míry odlišný od toho mužského. Je to naprosto přirozené. Oba světy jsou nerozlučně propojené a neoddělitelné. Oba se obohacují, že? Současná technika nám to umožňuje. Je lehčí a menší. Jen víc žen za kameru!

Rozhovor s Janou Hojdovou vedla Petra Chaloupková, externí přispěvatelka pro Cinepur a A2.